Setkání s Lampářem

Lampář rozsvěcí hvězdy

Dotekem Touhy věčné
ze spánku Hvězdy probouzí,
by z dálavy nesmírné
všem hvězdným Poutníkům
majáky Světla třpytem svým Štěstí přály.

Teplem svých lidských dlaní
v setmělých srdcí komnatách
Naději dotekem Slova křísí,
by Knoty žíznivé hřejivým Světlem „ožili“.

Lampář má rty, jež cosi šeptají
- snad otázky, snad odpovědi, snad slyšel z Hvězd příběh jakýsi -
jen Ony vědí...

Obut je Prachem Země,
kabát utkán má ze Snů a vzpomínek,
na skráních třpyt nebeských létavic.
Ve smutných prastarých očích radostný věčný tančí plamínek
a v Srdci vše a možná trochu víc.

Na chvíli bezčasou spočine mezi dnem a nocí,
jak dítě usměje se a hledí kamsi v dál...
Vlídný a pokorný - živený neznámou mocí -
pak pozvolna vrací se
pod víčka mých přivřených očí.

S Ním kráčím vstříc
Tajemství
za Voláním nerozžehlých lamp,
za Šepotem probouzených Hvězd.