„... Když rozsvítí svítilnu,
jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc...“

(Antoine de Saint-Exupèry – Malý princ)

„... S Ním kráčím vstříc
Tajemství

za Voláním nerozžehlých lamp,
za šepotem probouzených Hvězd.“

(z básně Setkání s Lampářem)

Lampář je kdosi, jenž je spojen s Lampami a Světlem, které je oživuje. Lampář Lampy probouzí − rozsvěcuje a ukládá ke spánku − zhasíná. Také je může strážit, pečovat o ně, vytvářet a opravovat je. Ale myslím, že je musí milovat. Lampářem
lze být po celý život nebo na jednu jedinou vteřinu.

Lampářem může být člověk či anděl, toulavá kočka, zajímavý příběh, darovaný kámen nebo třeba ranní slunce. Prostě kdokoli nebo cokoli nesoucí s sebou jistou dávku „žhnoucí“ energie, jejíž pomocí může probudit lampu, která je na to připravena
která volá.

Lampou volající po zažehnutí by kromě svíčky, pochodně, lucerny, plynové nebo elektrické lampy mohla být také třeba nenapsaná báseň dřímající kdesi uvnitř, neuskutečněný sen, tajemství čekající na odhalení, vyznání lásky schované pod
závějí nesmělosti, nenarozený život, spáč probuzený do nového dne, osamělé srdce
toužící po sdílení citu, rodící se hvězda nebo hnedle celá galaxie, květ klubající se
z poupěte, ohlušující výkřik osvobození, celý člověk, myšlenka, pochopení...

A pak je tu živoucí Světlo, jež Lampy oživuje a jedna Otázka...

 

Nejsme snad všichni zároveň
Lampářem zažíhačem,
Lampou, jež je rozsvěcována
i Světlem hořícím uvnitř?